Téma týdne

Ve vlastní pasti jsi spokojená

19. června 2018 v 21:13 | Hvězdice
Jsi ještě mladá.
Ale vypadáš starší.

Nevypadáš nemocně.
Ale já vím, že nemocná jsi.

Léky ti hodně pomáhají.
Ale nejsou všemocné.

Máš rodinu, která se o tebe stará.
Ale ty to bereš jako samozřejmost.

Máš dítě, které tě potřebuje.
Ale ty se o něj neumíš postarat.

Vím, že to máš těžké.
Ale mrzí mě, že se nesnažíš to změnit.

Jsi zavřená ve vastní pasti nemoci. Ti úžasní lidé okolo tebe ti pomáhají, zatím. Nikdo nemá právo tě soudit, jen ty sama víš, nakolik to nejde změnit a nakolik jen nechceš. Možná o tom teď nepřemýšlíš, protože změnu nepotřebuješ. Jenže jak dlouho ti ještě okolí bude schopné pomáhat? Jak dlouho bude trvat, než tvé dítě pochopí, že v tobě nemá oporu?
Až jednou budeš chtít ze své pasti utéct, může být pozdě. Čím dříve si to uvědomíš, tím lépe. Ještě je čas.

Představa tvé budoucnosti dvojí pohled

17. června 2018 v 21:51 | Hvězdice
Vzhledem ke svému věku mohu porovnat a zhodnotit, jakou představu měli rodiče o mé budoucnosti a jak se mi ji podařilo či nepodařilo naplnit. A také se zmínit o tom, jakou představu mám já jakožto rodič o budoucnosti svých dětí.
Nejprve tedy já jako dítě. Co se studií týká, poslechla jsem je při volbě střední školy. Osobně bych si gymnázium nevybrala a ani poletech jsem názor nezměnila, ale tehdy se to moc neprožívalo. Známky jsem měla pěkné, tak nebylo co řešit. Po maturitě jsem si podala přihlášku na VŠ a tím pádem vystudovala, ale opět hlavně kvůli rodičům. Já tehdy o další studium nestála. Zpětně ale vidím, že jsem udělala dobře, když jsem rodiče poslechla.
Co se práce týká, měl tatínek jinou představu než maminka. Více jsem se přiblížila té maminčině. Což pro mě znamená, že jsem šla vlastní cestou a dělám to, co jsem dělat chtěla. Jenže občas si říkám, že kdybych dala na tátu, možná bych na tom teď byla líp. Určitě bych neměla méně práce, ale asi bych měla víc peněz. Jak bych byla spokojená, těžko říct.
O mém budoucím partnerovi a rodinném životě zřejmě smýšleli trochu jinak, ale po pravdě nevím přesně jak. To už jsem moc neřešila a rozhodla se podle svého. Vzhledem k tomu, že vycházíme s rodiči dobře, předpokládám, že jsem alespoň trochu jejich představy naplnila.
Nyní se nacházím já v pozici rodiče, majícího představy o budoucnosti svých dětí. Řeším občas otázku nutit nebo nenutit? Sama jsem poznala, jaké to je, když člověk kvůli přání rodičů není úplně spokojený (střední škola). Ale jsem ráda, že mě přesvědčili, abych šla na VŠ.
Nelze tedy jednoznačně říct, že dítě se neumí rozhodnout a je pro něj lepší, když mu budoucnost naplánují rodiče. Je třeba dítě sledovat, respektovat jeho zájmy a přání a probrat možnosti. Není dobré ho nechat rozhodovat o důležitých věcech samotné moc brzy. Ale musíme poznat ten správný okamžik, kdy už na nás stejně nedá (pak už mu můžeme maximálě říct svůj názor).
Myslím, že by nikdy rodičům nemělo jít jen o konkrétní věci jako je prestižní škola a atraktivní práce. Pokud bude potomek spokojený, je to snad mnohem důležitější než to, že sousedovic syn či dcera vydělává víc. Naslouchat mu a ve správný okamžik ho povzbudit je mnohem těžší, než mu vše sice pěkně, ale jen podle svého, nalajnovat.

Srdce na pravém místě i vlevo

9. června 2018 v 19:27 | Hvězdice
Takováhle rčení bývají velmi zvláštní. Na první pohled se mohou zdát nesmyslná. Ale nějak přece musela vzniknout. Mola vzejít z něčeho skutečného? Třeba zrovna mít srdce na pravém místě...
Pokud to vezmeme doslova, jedná se o ne zcela typické umístění tohoto orgánu. Většina lidí má zhruba 2/3 srdce vlevo a 1/3 vpravo. V případě, že jsou něčí orgány umístěné zrcadlově, je to výjimečné a mluví se o anomálii.
Pokud to vezmeme obrazně, obvykle se tak označuje člověk, který se chová jinak než ostatní. Bývá tak označován člověk velmi hodný, nezištně pomáhající druhým, ochotný. Díky svému chování jiný než ostatní, vlastně také výjimečný.
Nevím jestli opravdu nějaká taková spojitost stála za vznikem tohoto úsloví. Ale mně to připadá celkem logické. I když, pravda, určitě z toho neplyne, že hodný člověk musí mít skutečně fyzicky umístěné srdce vpravo.
A ještě mě napadá jedna shoda mezi oběma případy. Nejedná se o nic na první pohled patrného, nápadného, zcela jasně viditelného. Kolikrát to o takových lidech vůbec nevíme a přitom je můžeme denně potkávat. Takhle jsem se náhodou dozvěděla o kolegyni, která je již několik let zapojená do adopce na dálku. Přestože má své tři vlastní děti, pomáhá ještě čtvrtému v cizině. Má zkrátka srdce na pravém místě. Tedy obrazně myšleno určitě.

Mých pět nej

2. června 2018 v 12:54 | Hvězdice
Tak dobře. Pochválím se, ačkoliv to vůbec není můj styl. Patřím totiž mezi
  • nejskromnější.
Vůbec nejsem ten typ, který by šel za šéfem s tím, že na tenhle úkol si bez problémů troufne. Někdo to bere jako zdravé sebevědomí, já jako drzost. Pokud však úkol dostanu, dělám všchno pro to, abych ho splnila co nejlépe. Jsem totiž
  • nejpracovitější.
Jenže toho si málokdo všimne, protože se neumím pochválit. Za mě mluví činy a ne slova. Jsem totiž
  • nejmlčenlivější.
Když pracuji, nemám čas klábosit o ničem. Starat se o to, co, kdy, jak a proč dělají ostatní. Nechápu, kde na to jiní berou čas. Po pravdě mě to ani moc nezajímá. Někdy je lepší nevědět a když si chci přece jen popovídat, tak je lepší zajít si v klidu na kafe. Přestože jsem
  • nejsamotářštější
pořád ještě mám pár kamarádek, se kterými si mohu občas vyrazit. A když mi některá zavolá, že jsme se dlouho neviděly, manžel mě pošle se slovy: "Hezky si to užij ." A to obvykle děti dodají: "Nemusíš chvátat, my to tady s tatínkem zvládneme." Víte, jak si pak připadám? No přece:
  • nejmilovanější.
A co víc si přát. Toto je mých pět nej. Nejsem sice nejlepší, ale to mi zas tak nevadí. Hlavně, že mě má někdo rád.
 
 

Reklama