Ve vlastní pasti jsi spokojená

Včera v 21:13 | Hvězdice |  Téma týdne
Jsi ještě mladá.
Ale vypadáš starší.

Nevypadáš nemocně.
Ale já vím, že nemocná jsi.

Léky ti hodně pomáhají.
Ale nejsou všemocné.

Máš rodinu, která se o tebe stará.
Ale ty to bereš jako samozřejmost.

Máš dítě, které tě potřebuje.
Ale ty se o něj neumíš postarat.

Vím, že to máš těžké.
Ale mrzí mě, že se nesnažíš to změnit.

Jsi zavřená ve vastní pasti nemoci. Ti úžasní lidé okolo tebe ti pomáhají, zatím. Nikdo nemá právo tě soudit, jen ty sama víš, nakolik to nejde změnit a nakolik jen nechceš. Možná o tom teď nepřemýšlíš, protože změnu nepotřebuješ. Jenže jak dlouho ti ještě okolí bude schopné pomáhat? Jak dlouho bude trvat, než tvé dítě pochopí, že v tobě nemá oporu?
Až jednou budeš chtít ze své pasti utéct, může být pozdě. Čím dříve si to uvědomíš, tím lépe. Ještě je čas.
 

Představa tvé budoucnosti dvojí pohled

Neděle v 21:51 | Hvězdice |  Téma týdne
Vzhledem ke svému věku mohu porovnat a zhodnotit, jakou představu měli rodiče o mé budoucnosti a jak se mi ji podařilo či nepodařilo naplnit. A také se zmínit o tom, jakou představu mám já jakožto rodič o budoucnosti svých dětí.
Nejprve tedy já jako dítě. Co se studií týká, poslechla jsem je při volbě střední školy. Osobně bych si gymnázium nevybrala a ani poletech jsem názor nezměnila, ale tehdy se to moc neprožívalo. Známky jsem měla pěkné, tak nebylo co řešit. Po maturitě jsem si podala přihlášku na VŠ a tím pádem vystudovala, ale opět hlavně kvůli rodičům. Já tehdy o další studium nestála. Zpětně ale vidím, že jsem udělala dobře, když jsem rodiče poslechla.
Co se práce týká, měl tatínek jinou představu než maminka. Více jsem se přiblížila té maminčině. Což pro mě znamená, že jsem šla vlastní cestou a dělám to, co jsem dělat chtěla. Jenže občas si říkám, že kdybych dala na tátu, možná bych na tom teď byla líp. Určitě bych neměla méně práce, ale asi bych měla víc peněz. Jak bych byla spokojená, těžko říct.
O mém budoucím partnerovi a rodinném životě zřejmě smýšleli trochu jinak, ale po pravdě nevím přesně jak. To už jsem moc neřešila a rozhodla se podle svého. Vzhledem k tomu, že vycházíme s rodiči dobře, předpokládám, že jsem alespoň trochu jejich představy naplnila.
Nyní se nacházím já v pozici rodiče, majícího představy o budoucnosti svých dětí. Řeším občas otázku nutit nebo nenutit? Sama jsem poznala, jaké to je, když člověk kvůli přání rodičů není úplně spokojený (střední škola). Ale jsem ráda, že mě přesvědčili, abych šla na VŠ.
Nelze tedy jednoznačně říct, že dítě se neumí rozhodnout a je pro něj lepší, když mu budoucnost naplánují rodiče. Je třeba dítě sledovat, respektovat jeho zájmy a přání a probrat možnosti. Není dobré ho nechat rozhodovat o důležitých věcech samotné moc brzy. Ale musíme poznat ten správný okamžik, kdy už na nás stejně nedá (pak už mu můžeme maximálě říct svůj názor).
Myslím, že by nikdy rodičům nemělo jít jen o konkrétní věci jako je prestižní škola a atraktivní práce. Pokud bude potomek spokojený, je to snad mnohem důležitější než to, že sousedovic syn či dcera vydělává víc. Naslouchat mu a ve správný okamžik ho povzbudit je mnohem těžší, než mu vše sice pěkně, ale jen podle svého, nalajnovat.

Sportovat nebo odpočívat?

Čtvrtek v 9:44 | Hvězdice |  Vážně
Lenost nesnáším. U sebe i u o ostatních. Spolu se lhaním ji považuji za jednu z nejhorších vlastností. Snažím se líná nebýt a myslím, že nejsem. Spíš naopak. Měla bych občas přibrzdit, ale jak? Pořád je tolik věcí, co bych ještě chtěla/měla/nestíhám/ udělat a není kdy. Navíc potřebuju dost spát. Závidím lidem, kterým stačí čtyři, pět hodin a druhý den jsou fit.
Dříve jsem měla pocit, že mám vše pod kontrolou. Stíhala jsem povinnosti, koníčky i odpočinek. Ale poslední dobou jako bych neměla na nic pořádně čas, třeba už vůbec pravidelně nesportuji a to mě dost mrzí. Nedokážu říct, čím to je. Někdy není čas, jindy chybí síla a vůle. A právě tady vyvstává ta otázka, mám se nutit něco dělat nebo si raději odpočinout?
Možná dělám jiné věci, které dříve nebyly potřeba (pomoc rodičům), ale jiné už zase dělat nemusím (vodit děti na kroužky). Také je pravda, že s jarem opět přišla práce na zahradě (dvou pravidelně / třech občas). Dokud nebyly zahrady, nebyla práce.
Když byly děti malé, měl školní rok pravidelný rytmus a řád, do kterého zapadaly i moje sportovní aktivity. Teď jako by byl ve všem větší chaos. Děti mají v rámci svých koníčků nepravidelné akce, kterých se sice rádi účastníme, ale občas pěkně nabourají program (od tanečních po koncerty). Také v práci jedeme naplno a občas ještě o trochu víc (školení, služební cesty), což třeba po mateřské dovolené vůbec nehrozilo.
Dalo by se pokračovat a srovnávat dál, ale asi je to k ničemu. Některé věci jsou prostě neporovnatelné a ne všechno se dá změřit, naplánovat a už to neměnit.
Musím si to nějak v hlavě přebrat a ujasnit. Děti rostou, náš život se posouvá, naši rodiče i my stárneme. Mění se starosti, povinnosti, pohled na život, koníčky, přátelé, potřeby, ...
Asi začínám stárnout a doopravdy chápat, co znamená "Změna je život." Ale pořád si nejsem jistá, zda začínám být líná nebo jen potřebuji víc odpočívat.

Další články


Kam dál

Reklama